Rekvizity: 4 oštěpy, luk a šíp, deka, šátek na pusu, deka na
přehození přes podložky, sušené maso+vak, kartály, knihy, kokosky, vozík,
provaz, nožík pro Vrindu
1.
scéna:
------ HUDBA 1 ----------
Náčelník sedí u ohně s přivřenýma očima a zpívá
polohlasem:
Náčelník: Heja heja heja heja heja heja heja hou heja
hou....
Ó velký Manitou, ó velký Manitou, stojíš nad zrozením a
smrtí, Ty rozhoduješ o našich osudech, Ty vlastníš všechnu moudrost. Prosím
vyslechni mě. Již mnoho dní můj lid hladoví. Dlouhé sucho způsobilo velkou
neúrodu, takže nemáme dostatek potravy. Také lesní zvěř je vyhublá a slabá, ale
našim bojovníkům se přesto nedaří nic ulovit, hladové šelmy jsou rychlé... Ó
velký Manitou, modlím se k Tobě, navrať blaho, sílu a moudrost našemu lidu.
(Náčelník se odmlčí, přivře oči a začne opět zpívat
polohlasem mantru) Heja heja....
Vtom vtrhne dovnitř Kumuča...
Kumuča: Náčelníku, náčelníku...
(Náčelník se pomalu vytrhne ze své meditace a zamračeně si
Kumuču prohlíží. Kumuča si uvědomí, že zapomněl přednést oslavný pozdrav.)
Kumuča: Pardon.... ehmm: Vlčí zub a sloní kel, všichni běží
do pekel, strachem, hrůzou chvějí se, náčelník když blíží se.
Náčelník: Hmm, tak povídej
Kumuča: Náčelníku, já a můj bratr Nešunka jsme se plížili
lesem, několik hodin, stopovali jsme obřího Grizliho, ani větévka se nehnula
pod našimi kroky, ptáci na nás zhlíželi z korun stromů, lišky zalézali do
děr...
Náčelník: Kumučo! Zase začínáš s tím tvým nekonečným úvodem.
Jasně a stručně, co se stalo!
Kumuča: Ano, ano, takže ... vlci začali výt...
Náčelníkův pohled ho zpraží...
Kumuča:. ....ehm, zkrátka Náčelníku, máme úlovek!
Náčelník se rozzáří.
Náčelník: Konečně! Konečně se celá vesnice po měsících hladu
nají.
Kumuča v rozpacích: Emm, no vlastně, vlastně jsme chytili
ani né tak zvíře, jako...
Náčelník výhružně: Jako?
Kumuča: Jako .... bílého muže!
Náčelník: Bílého muže? V našem kraji? Už léta se tu nikdo
takový neobjevil.
Kumuča: Ano, je to bílý muž a ještě ke všemu...
Náčelník: Ještě ke všemu?
Kumuča: Hmm, ještě ke všemu je celý bílý.
Náčelník: Proč by nebyl bílý, když řikáš, že je to bílý muž.
Kumuča: No i jeho oděv je bílý. A má s sebou povoz.
Náčelník: (nadšeně tleskne pěstí do země) Povoz! To znamená,
že budeme mít alespoň nové koně!
Kumuča: (zaraženě) No, on totiž.... ten povoz nevezli
koně..... on si ho... si ho vezl.... sám...
Náčelník: (bouchne pěstí do země) Tak dost! Okamžitě ho sem
přiveď!
(Kumuča se pokloní a rychle vyběhne. Za chvíli přijde Kumuča
s Nešunkou a tahnou na provaze Oddaného. Když ho přitáhnou před náčelníka,
Nešunka se pokloní a hlasitě zarecituje úvodní pozdrav)
Nešunka: Vl-vlčí zub a sloní ke-kel, všichni bě-běží do
pe-kel, strachem, hrůzou chvějí se, ná-náčelník když blíží se.
(Náčelník si prohlíží úlovek.)
Náčelník: Co je to za bojovníka? Odkud přišel? Nemá žádnou zbraň, ani trofeje
z lovů... Odkuj jsi?!
Nešunka: Na-náčelníku, nemluví naší ře-řečí, pořád něco
ble-blekotá, ale nedává to smy-smysl.
(Náčelník se znechuceně odvrátí s výrazem, že není o co
stát)
Náčelník: Dobře, skalpujte ho a přivažte ke kůlu.
(Nešunka se podívá ostýchavě na Náčelníka.)
Nešunka: Ehm, ná-náčelníku, bohužel není co skalpovat, má
jen tohle (a zvedne mu šikhu).
Náčelník: (rozčíleně) Co je tohle za osobu? Ani žena ani
muž.
Nešunka: (strčí do oddaného) Co-co jsi za-zač?
Kumuča: Náčelníku, ještě má s sebou ten povoz. Možná v něm
bude něco cenného, co bychom potom mohli vyměnit za potraviny.
Náčelník: Tak sem s ním. Pořádně ho hlídej Nešunko!
(Kumuča rychle dojde pro vozík. Opatrně ho otevře a zklamaně
začne vytahovat jednu knížku za druhou...)
Kumuča: Jen samé tlusté svitky. Svitky, zase svitky....
(Potom narazí na balíček kokosek) Tady, něco chřestivého a hnědého. (Prohlíží
si to ze všech stran) Vypadá to jako zvířecí trus a mám tam toho hodně.
Nešunka: JTak to j-j-je šaman. Bílý ša-šaman. Slyšel jsem
vyprávět o zemi bílých mu-mužů. Mají tam své lé-léčitele – ša-šamany – chodí
prý celí v bí-bílém a jejich obydlí jsou zavaleny těmito tlustými svitky (ukáže
na knihy). Po-po-potom mají takové složité stro-stroje, do kterých se prý
ho-ho-hodiny dívají a zkoumají tře-třeba právě zvířecí trus. Po-po-potom z toho
prý vyrábějí léčivé bo-bo-bobule.
Oddaný: To jsou kokosky (a ukazuje že je to k jídlu).
Náčelník: Co říká?
Kumuča: Nevím, že si to jako chce dát do pusy.
Náčelník: Nedávejte mu to! Možná je to nějaké zaklínadlo,
které mu dá nadlidskou sílu a ...
Kumuča: Teď ukazuje, že si to máš dát do pusy ty, náčelníku.
(Mezitím Nešunka najde ve vozíku kartály)
Nešunka: Zla-zlato! Dvě obrovské zla-zla-zlaté mince!
Náčelník: (nadšeně) Ukaž! .... To není zlato, bezduchá
hlavo, to je nějaký jiný kov.
Kumuča: (směrem k oddanému) Zase něco ukazuje...
Náčelník: (zamyšleně se dívá na oddaného) Asi mu rozum odnesl jestřáb. Myslím že nemá
všech pět pohromadě.
Nešunka: Ná-ná-náčelníku, máme tu jednoho bo-bojovníka –
Nangikomu – nějaký čas pobýval mezi bílými muži, možná by mohl ro-rozumět.
Náčelník: Kumučo, dojdi okamžitě pro Nangikomu. (Kumuča
odběhne) Zažehni oheň Nešunko, večer ho obětujeme.
(Nešunka zažehne oheň.)
---------------------------------------------------------------
Nangikoma: Vlčí zub a sloní kel, všichni běží do pekel,
strachem, hrůzou chvějí se, náčelník když blíží se.
Náčelník: Prý se vyznáš v jazyku bílého muže.
Nangikoma: Ano náčelníku.
Náčelník: Dobrá. Nešunka s Kumučou ulovili tohoto bělocha.
Má s sebou zvláštní povoz se svitky a dalšími podivnými věcmi. Zeptej se ho,
jak se jmenuje a odkud je.
Nangikoma: (k oddanému) Jak ty jmenovat?
Oddaný: Jmenuji se Krišna dás – služebník Krišny.
Náčelník: (se zájmem) Tak co říkal?
Nangikoma: Je to nějaký sluha. V zemi bílého muže mají mocní
mužové své otroky – řiká se jim sluha.
Náčelník: Hmm, takže je to otrok nějakého bohatého muže....
hmmm, možná bychom za něj dostali mince a potraviny. Zeptej se ho kolik má jeho
pán mincí, dobytka a žen.
Nangikoma: Kolik mít tvůj pán zlata, dobytek a ženy?
Oddaný: (usměje se) Můj Pán vlastní veškeré bohatsví světa,
miliony kraviček a má 16 tisíc manželek.
Nangikoma: (vyvalí oči) Náčelníku, je to neuvěřitelné....
Náčelník: Já se z tebe zblázním – co je neuvěřitelné?!
Nangikoma: Je to sluha nějakého boháče.
Náčelník: (nadšeně k nebi) Děkuji ti ó velký Manitou, že jsi
vyslyšel moje modlitby.
Zeptej se ho, co dělá v naší zemi.
Nangikoma: Co ty dělat v naší zemi?
Oddaný: Rozdávám tady milost svého Pána. V těch knihách je
poznání, jak získat největší poklad lidského života.
Nangikoma: Prý ty svitky obsahují návod, kde vykopat horu
zlata.
Náčelník: (ještě nadšeněji k nebi) Ó velký Manitou, Tvoje
sláva překračuje hranice všech prérií a Tvoje laskavost nezná hranic. Děkujeme
Ti, za tento dvojitý úlovek. (K indiánům) Poslouchejte, nemyslím si, že by bílý náčelník chtěl za
vrácení svého otroka zaplatit. Jak si ho tak prohlížím, neulovil by ani mládě srny! Ale to
nevadí, máme tady návod, kde najdeme ten
zlatý poklad!
(Indiáni se také nadchnou náčelníkovou vizí)
Indiáni dohromady: Vlčí zub a sloní kel, všichni běží do
pekel, strachem, hrůzou chvějí se, náčelník když blíží se. Heja heja heja hů –
děkujeme Manitů!
Náčelník: Až najdeme ten přesný návod, pošleme ho do věčných
lovišť. Nangikomo, zeptej se, kde přesně je ten plán.
Nangikoma: Náčelník ptát se, kde přesně ty mít ten návod?
Oddaný: To není tak jednoduché, člověk musí postupně číst
všechny ty knihy.
Nangikoma: (vyděšeně) Prý se musí pročíst všechny ty svitky!
Náčelník: (rozlobeně) Ten ničemník, je chytrý a chce získat
čas. Ví že na tom plánu závisí jeho život. Řekni mu, že když do rána nenajdeme
ten plán, je s ním konec.
Nangikoma: Náčelník chce do rána mít ten plán, jinak ty
umřít.
Oddaný: Můj život je v rukou mého Pána. Musíš číst, jedině
tak to pochopíš.
Nangikoma: Říká, že to musíme všechno přečíst.
Náčelník: (rázně) Dobře, rychle seber všechny ty knihy a
upaluj do svého típí. Dokud nenajdeš tu správnou informaci, neukazuj se mým
očím.
(Nangikoma rychle zabalí knihy a jde pryč).
Náčelník: Slunce už zapadlo za obzor, je čas k odpočinku.
Nešunko, Kumučo, střídejte se přes noc na stráži. Buďte ve střehu, ať se nám
tento váš tučný úlovek neztratí.
(Oba Indiáni se ukloní a chtějí opět říct oslavný proslov,
ale náčelník je v půlce zarazí)
Náčelník: ... dobře, dobře, hlavně ho střežte jako oko v
hlavě. Hough
Indiáni dohromady: Hough
------------ HUDBA 2-------------
----------------------------------
Kumuča se uloží ke spánku, Nešunka se zachumlá do deky a
hřeje si ruce nad ohněm. Oddaný začne potichu zpívat mantru k Pánu
Nrsimhadevovi. Nešunka ho se strachem pozoruje a probudí spícího Kumuču.
Nešunka: (šeptem) Po-poslouchej...... jistě přivolává zlé
du-du-duchy. Jde z toho na mě hrů-hrůza. Raději ho hned za-za-zabijeme.
Kumuča: Ne, náčelník by se rozhněval. (k oddanému) ticho!
(oddaný stále zpívá)
Nešunka: Vi-vi-vidíš, je se nějak moc jistý. Asi při-při-při
volává nějakého ochranného démona.
Kumuča: Víš co, zavážeme mu pusu. (Zavážou mu pusu šátkem).
Teď si můžeš přivolávat své duchy jak chceš, neuslyší tě (chi chi).
O půlnoci mě vzbuď Nešunko, vystřídám tě.
------ HUDBA 3 ---------------
(Uloží se ke spánku)
Hudba do ztracena....
Scéna 2
Ráno
------ HUDBA 4 --------------
Kumuča s Nešunkou se proberou, Nešunka vyndá kus sušeného
masa a spolu s Kumučou snídají. Mezitím se potichu přikrade Nangikoma.
Kumuča: Jasné, čisté ráno, Nangikomo. Moc jsi toho asi
nenaspal, viď? Našel jsi ten plán?
Nangikoma: (unaveně, smutně) Naneštěstí nenašel. Pořád se
tam mluví o nějaké mantře, která má neuvěřitelnou moc.
Nešunka: Mo-mo-moc?....
Nangikoma: Ano moc. Ale píše se tam, že se to má zpívat,
abychom získali to poznání. Tak jsem to zkoušel.
Kumuča: No... a..?
Nangikoma: Něco se mi
Nešunka: Co- co?
Nangikoma: Něco se mi hnulo v sr-srdci.
Nešunka: V- v-v
srdci? A-a-a co?
Nangikoma: Já sám nevím.
Kumuča: (šeptem) Řekni tu mantru.
(Nangikoma předříkává Mahá mantru a oni opakují po něm.
Mezitím se probudí Oddaný, potěšeně sleduje, jak indiáni říkají mantru.)
Nangikoma: (sleduje jestli ostatní také něco pociťují) Tak
co?
(Oba se na sebe rozpačitě dívají)
Nešunka: Ne-ne-vím, asi ni-nic.
Kumuča: Mám pocit, že už ti jestřáb také krade inteligenci.
Měl bys přestat číst ty knihy!
Nangikoma: Ale mám pokyn od náčelníka. Musím to dočíst co
nejdřív.
Kumuča: Tak si dej alespoň trochu sušeného masa, máme tady
poslední zásobu. (dává kousek Nangikomovi, který se na to nešťastně dívá).
Nangikoma: Já to asi nechci.
Nešunka: Ja-ja-jak to že nechceš, vždyť jsi nic ne-nejedl.
Nangikoma: Ale je to maso.
Nangikoma: Ale je to maso.
Kumuča: Maso! To víš,
že je to maso, přece ti nebudu nabízet kořínek!
Nangikoma: Ale tam se píše, že bychom neměli jíst maso,
protože to nás uvrhuje do pekelných podmínek.
(Oba na něj nevěřícně zírají)
Nešunka: A-a-a-a co bychom jako po-po-podle tebe měli jíst?
Nangikoma: Píše se tam, že bychom měli jíst ovoce, zeleninu,
mléko a obilí.
Kumuča: Tvůj rozum už je dozajista pryč. Jdu za náčelníkem,
abys okamžitě přestal číst ty knihy!
(odejde)
Nešunka: J-j-jak bychom mohli přestat jíst ma-ma-so, když i
naši dě-dě-dědové a pra-pradědové jedli ma-maso?
Nangikoma: Já sám nevím. Jsem z toho zmatený. Píše se tam,
že máš vyhledat pravého duchovního učitele,
který ti všechno vysvětlí. Ale je fakt, že kdykoliv lovíme nějaké zvíře,
tak mám z toho takový divný pocit. Raději bych ho nechal žít.
Nešunka: Hmm, nad t-t-tím jsem ni-nikdy ne-nepřemýšlel. Ale
copak nemáme ša-ša-šamana, aby nám všechno vy-vy-vysvětlil?
Nangikoma: Hmm, šaman toho moc nenamluví, když mám nějakou
otázku, začne si něco bručet a potom mi oznámí, že Manitou ti vše vyjeví.
Nešunka: A-a- vy-vy-jeví?
Nangikoma: Tak se na mě podívej, vypadám snad, že bych něco
věděl? Často se k Manituovi modlím, aby mi to tedy vyjevil a poslal odpovědi na
mé otázky.... ale On? Mlčí.............Ale vlastně....., nevím, jestli to můžu
takhle chápat.......... mohla by to snad být.......ta....
Nešunka: K-k-kdo?
Nangikoma: ....ta ODPOVĚĎ. To že sem příšel ten bílý muž a
já musel číst ty knihy.
(k oddanému) Bílý muži, ty znát odpovědi na všechny otázky?
Oddaný (směje se): Já neznám odpovědi na všechny otázky, ale
můj duchovní učitel ano. A také ty knihy dávají odpovědi na základní lidské
otázky.
Nangikoma: Ty je všechny číst?
Oddaný: Ano. Několikrát.
Nangikoma: Já zajímat, proč tady vlastně být, jaký být účel
lidského života? Proč tolik trpět?
Oddaný: Je vidět že jsi zvídavá duše. Ano jsme duše –
nedílná část Nejvyššího Pána – Boha.
Nangikoma: Manitou?
Oddaný: Manitou, Kršna, Bůh je jenom jeden, ale má mnoho
jmen. Pokud je to pro tebe jednodušší, říkej mu i dál Manitou. Zapomněli jsme
na svůj láskyplný vztah s Bohem, sami jsme si chtěli zahrát Jeho roli – já jsem
ten který ovládá, já jsem ten který plánuje a jedná. Proto nám Manitou stvořil
tento hmotný svět, abychom si mohli splnit naši touhu zahrát si na Boha.... a
teď trpíme.... protože naše přirozé postavení je: láskyplně Mu sloužit....
potom jsme spokojení.... cokoliv jiného nám přináší jen bolest.
Nešunka: O-o-o čem si to po-povídáte?
Nangikoma: Říká, že jsme části Manitoua a že teď trpíme,
protože jsme chtěli být také jako Manitou.
Nešunka: To to je ně-nějaké po-podezřelé.
Nangikoma: Dává to smysl. Neboj, ještě se ho zeptám na pár
věcí (šeptem) než přijde náčelník. (k oddanému) A jak se máme zbavit té
bolesti?
Oddaný: Jednoduše – tím že buděš zpívat tu mantru co jsi se
už naučil. Je léčivá, očistí tvé srdce od prachu a láska k Bohu se znovu
obnoví.
Nangikoma: Ale jak jí mám zpívat?
Oddaný: Můžeš mi prosím přinést ty dvě lesklé věcičky, co
byli v mém vozíku?
Nangikoma: Ty dvě velké mince?
Oddaný: (směje se) To nejsou mince, ale hudební nástroj –
karatály – činelky. Přines mi je a uvidíš.
Nangikoma: Nešunko, doběhni rychle pro ty dvě lesklé mince,
co jsme našli v povozu. (Nešunka přinese kartály.)
Oddaný: Teď bych ale potřeboval rozvázat ruce, abych mohl
hrát.
Nangikoma: To je nějaký trik.... potom nám utečeš.
Oddaný: Neuteču – slibuji! Jsem rád, že jsem tady v prérii
konečně potkal někoho, kdo má tak hezké otázky
jako ty.
Nangikoma: (k Nešunkovi) Rozvážu teď tomu bělochovi ruce,
miř na něj lukem, kdyby chtěl utéct.
Nešunka: D-d-doufám, že víš co-co dě-dě-děláš.
(Rozváže mu ruce, oddaný začne zpívat,
ZPÍVAJÍ MANTRU
a Nangikoma se nesměle přidá. Potom se přidá i Nešunka.
Najednou se objeví rozhořčený náčelník s Kumučou.)
N+N: Vlčí zub a sloní
kel, všichni běží do pekel, strachem, hrůzou chvějí se....
( náčelník je přeruší)
Náčelník: Co se to tady děje? Jak to že je rozvázaný?
Nangikomo, Nešunko, okamžitě mi to vysvětlete! A ty Kumučo, zase ho přivaž.
(Kumuča mu sebere kartály a zase ho přiváže)
Oddaný: Řekni náčelníkovi,
že ta mantra, kterou jsme teď zpívali, pochází přímo od Manitoua a je
všepříznivá – její zpívání dělá divy. Řekni, že vím, že je teď sucho a máte
hlad. Ale řekni mu, že prináším jídlo a milost. Ty balíčky, co jste našli v mém
vozíku – to je k jídlu – můžete je rozdat všem indiánům. Také u nás ve městě
pořádáme Food for life – jídlo pro život, takže bychom vám mohli pravidelně
posílat vařené jídlo.!
Náčelník: (nevěřícně) Co říkal?
Nangikoma: Říkal že ta mantra, co jsme zpívali pochází přímo
od Manitoua a dělá divy. Říkal, že nám přivezl jídlo. Ty věci v tom povoze jsou
prý k jídlu, prý by nám mohli posílat nějaké jídlo, dokud neskončí období
sucha.
Náčelník: Hmm, ale jak mu
můžeme věřit? Bílý muži jsou jako hadi.
Nangikoma: Náčelník ptát se, jak my ti věřit?
Oddaný: Zkuste se mnou ještě chvíli zpívat tu mantru, třeba
se dotkne i náčelníkova srdce.
Nangikoma: Prý máme zpívat všichni tu mantru.
Náčelník: (se dlouze zamýšlí a řekne spíše k sobě) Vyslal
jsem modllitbu k velkému Manitouovi. Pokud mi skutečně poslal tohoto muže jako
odpoveď, měl bych to přijmout. Za zkoušku nic nedám.
(k ostatním) Dobrá, budeme chvíli zpívat tuto mantru a potom uvidíme.
(k ostatním) Dobrá, budeme chvíli zpívat tuto mantru a potom uvidíme.
Indiáni: Hare Kršna, Hare Kršna.... (zpěv)
-------------- HUDBA 5 ---------------
Kumuča: Náčelníku! Velký Manitou posílá vodu z nebe – zázrak
– v tuto roční dobu!
(přestanou zpívat a dívají se do nebe)
Náčelník: Skutečně – Manitou vyslyšel mou modlitbu. Poslal
tohoto muže a potom déšť. Rozvažte ho!
Sedni si ke mě bílý bratře. (obejme ho kolem ramen) Ty a
Manitou jste zachránili můj lid. Jak se ti můžu odvděčit?
Nangikoma: Náčelník mít z tebe radost a ptát se jak se ti
odvěčit?
Oddaný: (se usměje) Já jsem jen nástroj, všechna milost
pochází od Manitoua. Dělejte prosím i nadále to co těší Manitoua – oslavujte ho
tímto zpěvem a on se o vás postará ve všech směrech.
Nangikoma: Za všechno prý vděčíme Manitouovi. Prý Ho toto
zpívání těší, tak v tom máme pokračovat.
Náčelník: (nadšeně) Ano, jistě, naučíme to celou vesnici a
pravidelně každé ráno budeme zpívat! Jsem nadšený.
Oddaný: (zarazí se) Ale co je důležité.... abyste přestali
jíst maso.
Náčelník: Co říkal?
Nangikoma: (zdráhá se)
Náčelník: Tak co říkal?
Nangikoma: Říkal... že už..... nemáme jíst ehm.... maso.
Náčelník: Cože, jaka můžeme žít bez masa?
Nangikkoma: Prý máme jíst ovoce, zeleninu, mléko a obilí....
Náčelník: To není možné, naši bojovníci potřebují maso aby
měli dost sil chránit vesnici a lovit zvěř!
Nangikoma: Náčelník se obávat, že bez masa bojovníci nemít
sílu chránit vesnici a nemít sílu lovit zvěř.
Oddaný: To není problém, pošleme vám naše děvčata, která
naučí vaše ženy vařit takovou stravu, která dodá vašim bojovníkům veškerou
potřebnou energii. A na druhé straně – lovit už potom přece nebude třeba :-)
Nangikoma: Prý nám pošlou jejich bílé ženy, které naučí naše
ženy vařit bez masa tak, aby naši bojovníci měli i nadále dostatek sil a
zároveň už prý nebude potřeba lovit.
Náčelník: Hmmm,... řekni
mu, že tomu všemu zatím moc nerozumím, ale že mám plnou víru v Manitouoa
a že pokud je to Jeho přání, tak se o to pokusíme.
Nangikoma: (radostně) Náčelník souhlasit – pokud to těšit
Manitoua.
Oddaný: Manitou z vás bude nadšený! Také je důležité, abys
od teď každé ráno předčítal vesničanům z té nejtlustší knihy – Bhagavad-gíty.
Jsou tam přímo pokyny, které dal lidem Manitou. Pokud se jimi budete řídit, váš
život bude úspěšný.
Nangikoma: Také prý máme každé ráno číst ty svitky – jsou to
slova Manitouova a přinese to blaho našemu lidu.
Náčelník: Pokud je to tak, tak ano.
Nangikoma: Náčelník znovu souhlasit.
Oddaný: Budu už muset jít, ale měli bychom si ještě
procvičit společné zpívání, abyste se v tom zdokonalili.
(začnou zpívat a tancovat kolem ohně)
---------- HUDBA 6
-----------------
Oddaný: Už musím bežet, ostatní už mají určitě strach, kde
jsem. Ale budu pro ně mít skvělé zprávy. Brzy se do vaší vesnice vrátím, i s
duchovním učitelem, Indradyumnou Swámím. Máte se na co těšit.
Nangikoma: Prý už musí odejít, ale brzy se vrátí a přivede s
sebou velkého učitele.
Náčelník: (dojatě) Děkuji, bratře.
(Oddaný odchází mává, Indiáni také mávají)
Náčelník: (stydlivě) Možná bychom mohli pokračovat ve zpěvu.
Nešunka: Ne-ne-ne
Náčelník: (rozlobeně) Jak ne? Kdo je tady náčelník?
Nešunka: Ne-ne-nemůžu tomu všemu u-u-uvěřit. Zpívání,
d-d-déšť, jídlo..
Kumuča: Já to také nechápu...
Náčelník: Manitou má své plány, které nemusíme hned chápat,
v pravý čas nám je ale vyjeví, o tom nemám pochyb.
Kumuča + Nešunka + Nangikoma: (nadšeně) Vlčí zub a sloní
kel....
Náčelník: (přeruší je) Ne! Od teď měnímě oslavný pozdrav na
Hare Kršna mantru! Hough.... ehm, vlastně chtěl jsem říct Hare Kršna.
(začnou znovu zpívat)
Indiáni: Hare Kršna....... Hare Hare. Heja heja heja hů,
děkujeme Manitů......ehm pardon........děkujeme Krišno!
