Možná víte, že česnek a cibule spolu s pórkem, pažitkou a šalotkou patří do botanické skupiny česnekovitých (allium). Oddaní tyto rostliny nejedí, protože je nelze nabídnout Krišnovi a nejsou příznivé pro praktikování oddané služby.
Podle Ajurvédy, klasické indické zdravotní vědy, jsou potraviny rozděleny do tří kategorií – sattvické, radžasické a tamasické – potraviny v kvalitě dobra, vášně a nevědomosti. Cibule, česnek a ostatní rostliny rodu česnekovitých jsou klasifikovány jako radžasické a tamasické, což znamená, že zvyšují vášeň a nevědomost.
Ti, kdo praktikují čistý bráhmanský způsob vaření pocházející z Indie, včetně mě a vaišnavů – následovníků Pána Višnua, Rámy a Krišny – s potěšením vaří pouze potraviny v sattvické kategorii. Tato jídla zahrnují čerstvé ovoce, zeleninu a bylinky, mléčné produkty, obilniny, luštěniny, a tak dále. Vaišnavové výslovně nevaří radžasická ani tamasická jídla, protože nejsou vhodná pro obětování Božstvu.
Radžasické a tamasické potraviny se nejedí rovněž proto, že jsou škodlivé pro meditaci a oddanost. „Česnek a cibule jsou jak radžasické, tak tamasické, a pro jogíny jsou zapovězeny, neboť svazují vědomí pevněji s tělem,“ říká známý odborník na Ajurvédu, Dr. Robert E. Svoboda.
Podle některých odvětví západní medicíny mají rostliny rodu česnekovitých určitý zdravotní přínos; česnek je, tedy alespoň v alopatických lékařských kruzích, považován ze přírodní antibiotikum. Co se však týče jejich údajného blahodárného vlivu na kardiovaskulární systém, nedávné klinické detailní výzkumy do této oblasti příliš světla nevnesly.
Negativních věcí lze však o česneku a cibuli říci mnoho. Nepříliš známá je skutečnost, že syrový česnek může obsahovat škodlivou bakterii způsobující intoxikaci botulotoxinem (potenciálně i smrtelnou). Možná díky znalosti právě tohoto faktu napsal římský básník Horatius o česneku, že je „zhoubnější než jedovatý odvar z bolehlavu.“
Je třeba též zdůraznit, že duchovně praktikující osoby se česneku a cibuli vyhýbají proto, že tyto rostliny stimulují centrální nervový systém a mohou jedince vyrušovat ze slibu celibátu. Česnek je přírodní afrodisiakum. Ajurvéda ho doporučuje jako povzbuzující prostředek při ztrátě sexuální síly z jakékoli příčiny, impotenci z přehnaného holdování pohlavnímu životu a při nervovém vyčerpání následkem zhýralých sexuálních zlozvyků. Je řečeno, že ho mají užívat speciálně muži s vysokým nervovým napětím a slábnoucí sexuální silou.
I taoisté před tisíci lety zrealizovali, že rostliny rodu allium jsou pro zdravého člověka škodlivé. Mudrc Tsang-Tsze ve svých spisech hovoří o česnekovitých jako o „pěti aromatických či štiplavě páchnoucích rostlinách“, z nichž každá má neblahý vliv na jeden z následujících pěti orgánů: játra, slezinu, plíce, ledviny a srdce. Cibule je konkrétně škodlivá pro plíce, česnek pro srdce, pórek pro slezinu, pažitka pro játra a jarní cibulky pro ledviny.
Tsang-Tsze říká, že tato čpící zelenina obsahuje pět různých druhů enzymů, které jako reakci způsobují „odpudivý dech, mimořádně hnusný zápach potu a pohyby ve střevech; vedou k holdování hříšným požitkům, zvyšují neklid, agresivitu a úzkost,“ obzvláště silně, jsou-li tyto rostliny požívány v syrovém stavu.
Podobné věci popisuje Ajurvéda. „Tyto (česnekovité) rostliny jednak způsobují odporný dech a nechutný tělesný zápach, a také vyvolávají podrážděnost, hněv, úzkost, neklid a agresivitu. Jsou proto škodlivé fyzicky, citově, mentálně a duchovně.“
V osmdesátých letech minulého století zjistil Dr. Robert C. Beck DSc. ve své studii o funkcích lidského mozku, že česnek má škodlivý efekt na mozek. Přišel na to, že je česnek pro člověka toxický, jelikož v něm obsažené sulfon hydroxylové ionty pronikají krevní mozkovou bariérou a jsou pro mozkové buňky jedovaté.
Dr. Beck vysvětlil skutečnost zjištěnou v padesátých letech, a to že česnek dva- až třikrát prodlužuje reakční dobu pilotů při letových zkouškách. To proto, že toxický efekt česneku desynchronizuje mozkové vlny. Vojenský lékař každý měsíc chodil všem pilotům připomínat: „Neopovažujte se jíst česnek 72 hodin před tím, než poletíte s jakýmkoli naším letadlem, protože to zhoršuje čas vaší reakce. Jste třikrát pomalejší, než když si česneku nedáte ani trochu.“
Ze stejného důvodu jsou rostliny z rodiny česneku obecně považovány za nevhodné pro psy.
I když Číňané česnek ve své kuchyni používají, považují ho za škodlivý pro žaludek, játra a oči, a při konzumaci v nadměrném množství za příčinu závratí a rozptýlené energie.
Česnek není vždy považován za zcela prospěšný ani v západní kuchyni a medicíně. Mnoho zdravotních odborníků uznává, že kromě toho, že zabíjí škodlivé bakterie, ničí také bakterie prospěšné, které jsou důležité pro správnou funkci trávicího systému. Pro zdravého člověka tedy není vhodné ho preventivně užívat ani jako antibiotikum.
Osoby praktikující reiki doporučují lidem vyloučit česnek a cibuli z životosprávy mezi prvními substancemi – spolu s tabákem, alkoholem a farmaceutickými přípravky. Z toho je zjevné, že rostliny rodu allium mají na lidské tělo negativní efekt a měly by být z jídelníčku vynechány i ze zdravotních důvodů.
Homeopatická medicína dochází ke stejnému závěru a zjišťuje, že konzumace červené cibule způsobuje suchý kašel, slzení očí, kýchání, smrkání a další známé symptomy spojené s nachlazením.
Toto jsou jen některé důvody, proč se vyhýbám pórku, pažitce, šalotce, česneku a cibuli.
Kurma Dása je světově proslulým vegetariánským kuchařem a autorem mnoha kuchařek, účinkující ve vlastní kuchařské show a mnoho let vyučující vaření na kurzech.
Šríla Prabhupáda o česneku a cibuli
Tazatel: Co nejíte?
Prabhupáda: Nejíme nic, co nebylo nabídnuto Krišnovi. A připravujeme potraviny tak, jak to doporučují posvátná písma. Jsou většinou ze zeleniny, obilovin, ovoce a mléka.
Tazatel: Žádné maso.
Prabhupáda: Ano. Žádné maso, cibule, česnek, žádná intoxikace, alkohol. Nekouříme a nepijeme ani čaj a kávu. Přijímáme zkrátka jen to, co je absolutně nezbytné pro udržení těla v dobré kondici k praktikování vědomí Krišny. Nelibujeme si v luxusu..., ani v uspokojování jazyka. (Rozhovor pro rádiovou stanici KGO, 12. března 1968, San Francisco)
Co se týče potravin pro obětování, dělejte, co je třeba. Obětovat je možné vše dobré, co máte k dispozici, pokud v tom není maso, ryby, vejce, česnek, cibule, či další odporné přísady. (Dopis Upendrovi, 19. února 1972, Kalkata)
Rozdělit kuchařskou knihu na dvě části je dobrý nápad. Vůbec nevadí, že oddaní vymysleli nějaké recepty, pokud jsou striktně vegetariánské, bez česneku, cibule, a podobně. (Dopis Kirtanánandovi, 27. října 1972, Vrindávan)
Několik citátů z šástry
Čandogya Upanišada praví, že pokud je naše strava čistá, stane se čistou také mysl; je-li čistá mysl, pak vzpomíná na Pána, a vzpomínáním na Pána je dosaženo vysvobození (citováno v BG, kap. 3, verš 11, význam). Dotyčný verš zmiňuje čisté jídlo jako zcela zásadní prvek duchovního pokroku. Proto také smriti šástry oslavují čistou potravu jako nejúžasnější prostředek napomáhající očištění vědomí. Z tohoto důvodu posvátná písma pro osobu toužící po dokonalosti života pečlivě vymezují vhodné a nevhodné jídlo.
Manu-samhita, je „Zákoníkem pro lidstvo“, a čtyři regulativní principy, které oddaní Krišny dodržují, vlastně pocházejí přímo z Manu-samhity, včetně pokynu vyvarovat se jedení cibule a česneku. Nařízení nejíst cibuli a česnek nenajdeme přímo v Bhagavad-gítě ani ve Šrímad-Bhágavatamu. Je uvedeno v Manu samhitě 5.5 a 5.19 a dalších dharma-šástrách.
Česnek, pórek a cibule, houby a všechny rostliny vyrůstající z nečistých substancí nejsou vhodnou potravu dvojzrozených lidí. (MS 5.5)
Z dvojzrozeného člověka, který záměrně jí houby, prasata, česnek, drůbež, cibuli či pórek, se stane vyvrženec. (MS 5.19)
Pozřením česneku a cibule se člověk stává hříšným, a jako nápravu by měl provést Čandrayanu. (Garuda Purána 1.97.3)
Cibule, sélu, česnek, goplyuša (kravské mléko před uplynutím deseti dnů od porodu telete), tanduliya (obilí rostoucí na fekálním odpadu) a houby – tomu všemu je nutno se vyhnout. (Skandha-purána, 40.9)
Některá další fakta o česneku a cibuli
Česnek a cibule zvyšují pohlavní touhu. Přiklání-li se člověk k duchovnu, odklání se od světských požitků. Kvůli svým stimulačním vlastnostem nebyl česnek nikdy součástí jídelníčku například ani v čínské a japonské buddhistické tradici, jejíž praktikanti vnímali, že dokáže narušit spirituální rovnováhu člověka. Česnek nebyl nikdy přijat japonskou tradiční kuchyní a zenoví mistři se mu vyhýbali.
Občané starověkého Řecka, zvláště aristokracie, česnek rázně odmítali a jeho zápach shledávali odporným. Každý, kdo byl cítit česnekem, byl považován za vulgárního a nebyl mu dovolen vstup do chrámů.
Hippokratés, nejslavnější lékař antického starověku, varoval, že česnek „způsobuje nadýmání, pocit horka na hrudi a bouřlivé rozrušení hlavy; podněcuje úzkost a zhoršuje každou stávající bolest.“
Stejně jako v Řecku nezahrnovaly česnek do svého jídelníčku ani vyšší společenské kruhy raného Říma, nicméně touto bylinou záměrně krmily dělníky a otroky, čímž zvyšovaly jejich sílu a výdrž. Každý, kdo páchl česnekem, byl pokládán za člověka nízkého původu. Ani cibule od dávné historie až do devatenáctého století bohatým vrstvám nevoněla a byla chápána jako podřadná potravina pro chudé. Jíst česnek bylo rovněž zapovězeno kněžím ve starém Egyptě. V Pompejích byli „podřadní prodejci“ nabízející cibuli, vypovězeni ze společenství obchodníků s ovocem a zeleninou, a museli si založit spolek vlastní.
Jedna turecká legenda praví, že když byl z nebe vypovězen Satan, česnek vyrašil tam, kam na zemi poprvé šlápl levou nohou, a cibule začala růst na místě otisku jeho pravého chodidla.
Britové až do osmnáctého století nahlíželi na česnek silně negativně a vyjadřovali se o něm nelichotivým způsobem, například v tom smyslu, že je „nevhodný pro dámy v paláci, i pro ty, kdo se jim dvoří“, nebo že „česnek je součástí trestu pro ty, kdo spáchali hrůzostrašné zločiny.“ Když slavný básník Percy Shelly se svým přítelem Lordem Byronem navštívil Itálii, byl šokován a zděšen, když viděl, že jeho přítel jí česnek servírovaný na společenském večírku.
Védští bráhmanové v Indii se dodnes zdržují pojídání česneku a cibule kvůli jejich nadměrně stimulačním účinkům a odsuzují tyto potraviny coby překážku znemožňující člověku dosažení vyšší duchovní úrovně.
Váraha Purána praví, že když byl při boji mezi polobohy a démony poražen démon Bali, kapky krve z jeho ran dopadly na zem, a v těch místech pak vyrostly cibulovité rostliny. Jejich pojídání nás tedy přibližuje k tamo guně (kvalitě nevědomosti), která je charakteristická pro povahu démonů a škodlivá pro bhakti.
V jiném příběhu Védy také uvádějí, že cibule a česnek vzešly i z mrtvého těla zavražděné krávy, a proto je jejich jedení považováno za rovnocenné s jedením masa. Z pohledu šáster jde o porušení principu vegetariánství. Maso je tamasické, a česnek s cibulí jsou také tamasická a radžasická potravina. Proto jsou pro následovníky védské kultury tabu.
Někteří lidé říkají, že je s těmito příběhy spojena i oranžová mrkev, což je však omyl, neboť mrkev je křížená zelenina, která byla záměrně vyšlechtěna až relativně nedávno ve středověké Evropě.
Je to jen naše věc?
Toxiny z cibulovitých rostlin pronikají tělem velmi rychle a agresivně. Pokud například holým chodidlem rozetřeme stroužek česneku, za krátkou chvíli je možno ucítit česnekový zápach z dlaně ruky, kterou jsme se česneku vůbec nedotkli. Pokud tyto látky přímo pozřeme, šíří se za okamžik skrze náš dech a pokožku do okolního prostoru. Nejen, že intenzivně a nepříjemně páchnou, ale navíc kromě negativního působení na naše vlastní vědomí ovlivňují nepříznivě i ostatní osoby, které s námi dýchají tentýž vzduch. Vyhýbat se potravinám obsahujícím cibulovité rostliny bychom se tedy měli nejen v zájmu svého vlastního duchovního pokroku, ale také s ohledem na ostatní duchovně praktikující osoby, s nimiž se setkáváme a trávíme s nimi čas, zvláště jde-li o pobyt v uzavřené místnosti. Lidskému tělu trvá poměrně dlouho, než se od nepříznivých látek obsažených v cibulovitých rostlinách očistí a přestane je vylučovat do okolí. Pokud zatím nejsme schopni se takovým potravinám vyhýbat trvale, je pěkné se vzdát jedení jídel s obsahem česnekovitých rostlin alespoň 48 hodin před účastí na společné akci s ostatními oddanými Krišny.
Není vůně jako vůně
S tématem předchozího článku pojednávajícího o jedení a zápachu cibulovitých rostlin a jejich nepříznivého vlivu na duchovní praxi úzce souvisí také problém používání parfémů, deodorantů, či nejrůznějších antiperspirantů (přípravků proti pocení) dostupných dnes v obchodech v našich zeměpisných šířkách.
Stejně jako složky přijímaných potravin mají i látky vstřebávané do těla skrze kůži či spolu s vdechovaným vzduchem schopnost ovlivňovat naše vědomí, mysl, jemnohmotné i hrubohmotné tělo. Jedním z oborů ajurvédy je také aromaterapie, která využívá esenciální vonné oleje k vyvažování jemných energií v lidském těle a k léčbě nejrůznějších obtíží. Vůně má totiž schopnost nést určitou informaci, která nějakým způsobem působí na osobu, jež ji vdechuje, ať již na vědomé či podvědomé úrovni.
Podobně jako u jídla spadají i složky vonných prostředků do sattvické, radžasické a tamasické kategorie, byť je jejich působení na naši osobu často subtilnější než je tomu u potravin. Védské kultuře byla tato skutečnost vždy známa, a proto byl při výrobě a používání vonných substancí brán ohled mimo jiné i na to, aby byly příznivé pro vědomí člověka a nebránily mu v duchovním rozvoji. V dnešní době jsou bohužel kosmetickým průmyslem často produkovány vůně, které mají přesně opačný efekt a působí na naše jemnohmotné tělo, mysl a vědomí negativně.
Velká část levných voňavek a antiperspirantů je dnes ve velkém vyráběna synteticky a jejich složení je navíc často záměrně upraveno tak, aby přitahovaly pozornost osob opačného pohlaví nacházejících se v našem okolí. Ve védské kultuře se naopak vůbec nepoužívají speciálně „pánské“ a „dámské“ parfémy vyrobené záměrně s takovou chemickou skladbou, aby hrubě útočily na nízké pudy a agitovaly osoby opačného pohlaví. Moderní animalistická kultura považuje pachové vábení lidských samečků respektive samiček za výborný prostředek napomáhající v ideálním případě k zaujetí a získání partnera k nedovolenému sexu. Ve společnosti osob následujících védskou kulturu však právě proto není používání takových moderních vůní žádoucí, nehledě na to, že praktikujícím duchovním aspirantům vedle nevítaného rozrušujícího vlivu na jejich mysl a vědomí takové parfémy začnou dříve či později spíše nepříjemně páchnout.
Ani kvalitní a značkové západní bylinné parfémy a deodoranty však často nejsou zcela bezproblémové. Co se týče i zdánlivě neškodných či domněle příznivých vůní přírodního původu, jejichž hlavní složkou jsou rostlinné ingredience, může v nich být jako fixátor či nositel rostlinné vůně použita živočišná přísada zlepšující trvanlivost a stálost hlavního aromatu. Pomineme-li, že získávání těchto přísad může být v rozporu se zásadou zbytečného neubližování cítícím živým tvorům za účelem našeho smyslového požitku, je vdechování či vstřebávání takových živočišných látek pro duchovně praktikující osoby nežádoucí, neboť nás na subtilní úrovni ovlivňují stopami nízkého zvířecího vědomí. Ve svém původním stavu tyto látky člověku nikoli náhodou nepříjemně, odpudivě a pronikavě páchnou. „Vonět“, tedy alespoň některým lidem, začnou až po značném naředění.
Už jen samotný původ těchto látek je poměrně odrazující od jejich nanášení na vlastní tělo či od „požitku“ z jejich vdechování. Posuďte sami. K živočišným složkám používaným v parfémech patří například ambra. Je to silně čpící tukovitá, lepkavá hmota vylučovaná spolu s trusem z trávicího traktu vorvaně obrovského. Před použitím se musí nechat tři roky větrat na vzduchu. Další oblíbenou přísadou parfémů je mošus neboli pižmo. Jde o zrnka s velice silným odérem nacházející se ve výměšcích podkožních žláz samce asijského jelínka kabara pižmového. Lovci pižmové váčky uložené poblíž pohlavního ústrojí uloveným zvířatům odřezávají a suší je na slunci. Díky skutečnosti, že má pižmo afrodisiakální účinky, je součástí celé řady výrobků. K vázání jiných vůní se v parfémech používá také cibet, což je mazlavá sekrece získaná z podocasních análních žlázek cibetky, kočkovité šelmičky žijící v Africe a Asii. Podobnou parfémovou přísadou je rovněž hyraceum, ztuhlý nevábně zapáchající výkal skalního jezevce žijícího v jižní Africe. Stálost vůní ve voňavkách udržuje i původně silně hořce čpící castoreum neboli bobřina, což je výměšek bobra Castor fiber, tvořící se mu ve dvou análních žlázách. Při využití v parfémovém průmyslu se navíc míchá s jeho močí.
Dnes jsou tyto živočišné přísady parfémů již často vyráběny v laboratořích syntetickou cestou, což však na jejich degradačním účinku na lidské vědomí nic nemění. Mají totožné chemické složení, a výsledný smyslně provokující či stimulující efekt takových voňavek působí kromě čichového smyslu dráždivě na celou naši nervovou soustavu.
Jelikož jen málo z nás je odborníky na míchání a složení parfémů, a ne každý může vnímat či předem odhadnout jejich účinek na mysl a vědomí, ať již naše vlastní, či těch, kteří se s námi nacházejí v jedné místnosti, je pro oddané lepší parfémy a další vonné přípravky nabízené v dnešních reklamách a obchodech raději vůbec nekupovat. Vhodné je naopak používat příznivé a čisté tradiční indické přírodní vůně nabídnuté nejprve pro potěšení Nejvyššímu Pánu, které zklidňují naši mysl, očišťují vědomí a podporují náladu oddanosti a rozjímání o Krišnovi. Přijatelné jsou také čistě přírodní neagresivní antiperspiranty, které lze u nás zakoupit ve specializovaných prodejnách, na jejichž etiketách je výslovně uvedeno, že neobsahují žádné živočišné produkty či syntetické látky.
